*
*
*
*
*
KOŠÍKPřidat do košíku

Kam chodí spisovatelé na své nápady

Předchozí
Toto video je zdarma.
Pro jeho přehrání se stačí přihlásit.
Toto video je zdarma.
Pro jeho přehrání se stačí přihlásit.
Následující

Materiály ke stažení

Povídka Dar lovce vlkodlaků
Pro stažení klikněte

Diskuse k videu

Psaní komentářů je jen pro přihlášené.

Lukáš Bozděch     

Noviny

Nerada jezdím v úterý po vystoupení sama domů a stejně to tak vždycky dělám! Lenka si v duchu už dobrou půlhodinku nadávala. Projížděla zrovna nějakým maloměstem, bylo 21:45 a jí se začaly nebezpečně blízko k sobě přibližovat víčka. Chce to kafe. Jako na zavolanou se objevila velká svítící cedule supermarketu, co měl ještě 15 minut otevřeno. Dupla na brzdu a kluzká listopadová vozovka jí málem nedovolila odbočit na parkoviště.

V obchodě procházela s plechovkou ledové kávy v ruce směrem k samoobslužným pokladnám, když se její pozornost stočila k regálu s novinami. Bulvár, hnus. Ještě, aby se tak dočetla o sobě! Ke své hrůze viděla své jméno na první straně. Vzala noviny do ruky a četla palcové titulky: Lenka Liu (26) zatčena při krádeži v obchodě! Co to má znamenat? Zase lži? Zkontrolovala datum na novinách. Ty jsou zítřejší! Rozrušená prošla kolem pokladny a hledala někoho z obsluhy, aby si vyžádala vysvětlení.

„Madam, stůjte, za nákup jste nezaplatila!“ Ozval se prodavačův hlas za jejím zády. Lenka, stále více rozrušená, udělala ještě dalších pár kroků, když ji zastavila těžká ruka na rameni. Patřila policistovi, který si do obchodu přišel koupit svačinu na noční směnu. Uvědomila si, co to znamená a dala se do běhu. To nemůže být pravda, ty noviny přece neznají budoucnost! Doběhla na toalety a zamčela se uvnitř. Podívala se znovu na noviny. Tentokrát titulek hlásal: Šílený střelec zabil 12 lidí v supermarketu! Mezi oběťmi muzikálová zpěvačka Lenka Liu (+26)! V tu chvíli praskla žárovka a ona se ocitla ve tmě.

Lenka si mobilem posvítila na článek a zjistila, že její tělo bylo nalezeno na záchodě. Propadla panice. Jsem tu v pasti, musím se odtud dostat! Pomalu otevřela dveře a slyšela několik hlasů v ostré výměně názorů. Potom výkřiky. Nerozeznala, co přesně říkají, ale jedno slovo slyšela jasně: zbraň. Rozběhla se k východu. Probíhala okolo pokladen, když jí zastoupil cestu muž s pistolí. Lenka zjistila, že v ruce pořád ještě drží plechovku kávy. Rozmáchla se a hodila jí na muže se zbraní. Nečekala, aby se přesvědčila, jestli ho zasáhla a vyběhla z obchodu. Nasedla do auta, nastartovala a vyrazila co nejdál to půjde.

Po chvíli se trochu uklidnila a pohledem sklouzla na noviny, které v tom spěchu pohodila na sedadlo spolujezdce. Titulek tentokrát zněl: Hrdina v uniformě zachránil desítky životů. Zneškodnil útočníka plechovkou kávy. Ten bastard, přivlastnil si zásluhy! Příliš pozdě se Lenka podívala zpět na silnici. Prudce otočila volantem ve snaze vyhnout se protijedoucímu náklaďáku. Listopadová silnice jí tentokrát už zatočit nedovolila.

Náraz odhodil její auto na zábradlí mostu, které pod náporem několika tun kovu a plastů povolilo a pustilo ho do náruče ledové vody pod ním.

Článek v novinách na straně 2 v té chvíli oznamoval: Muzikálová zpěvačka Lenka Liu (+26) zahynula v úterý krátce po desáté hodině večer při dopravní nehodě.

27.04.17 00:23

Pavel R.     

Super. Protože jste první, kdo si troufnul sem něco vlastního hodit, tak si zasloužíte velký potlesk. :)

A teď k tomu textu, pokud tedy nevadí, že k němu něco napíšu:

1) první věta se mi líbila. Je super. Hned člověka vrhne do příběhu.

2) spojení "nebezpečně blízko k sobě přibližovat víčka" bych raději nahradil "klížit-víčkami" případně "padat-víčkami", ale v pohodě.

3) čísla v literárním textu se skoro vždycky vypisují. Pokud to tedy není čas (21:45) - ač i ten by se dal opsat, nebo věk v novinovém článku (26), takže vlastně mohu prudit tak maximálně s těmi 15 minutami. ;-)

A teď k samotnému obsahu. Je to moc pěkná mikropovídka. Má to spád, je to napsané lehkou rukou. Věty na sebe navazují, odstavce jsou na správných místech. Bonus: Lenka Liu je super. Zneškodnění pachatele je trochu nadsázka, ale dejme tomu, věřím Vám.

Co podle mě té povídce chybí? Silnější pointa. Celé to funguje, ale já bych hrozně chtěl, aby mě ten poslední odstavec překvapil a posadil do židle. Ten vtip, že noviny prorokují Lenčinu smrt se párkrát objeví, provází čtenáře celou povídkou, vy ho ale chcete na konci překvapit. Nějak to celé otočit naruby. Zkuste to. :)

28.04.17 10:35

Lukáš Bozděch     

Jsem moc rád za všechny Vaše připomínky. Cením si toho, že reagujete na příspěvky účastníků kurzu. Předtím jsem to narychlo sesmolil do mobilu bezprostředně po shlédnutí videa. Vzhledem k tomu, že se jednalo o cvičení, potažmo tedy o domácí úkol, musel jsem to napsat pozdě večer (starý zvyk z doby studia střední skoly). :) Příběh jsem trochu přepracoval, snad k lepšímu. Mimochodem, povídku Dar lovce vlkodlaků bych úplně nezatracoval, mně přišla docela dobrá. Celkem si dokážu představit spisovatelské nadšení mladíka, který ji psal. :)

29.04.17 22:36

Pavel R.     

Díky. :) Také jsem rád, že Vás mé poznámky neodradily. Ta povídka je opravdu strašně strašně stará, a když jsem ji psal, tak jsem strašně strašně chtěl psát jako Andrzej Sapkowski. ;)

01.05.17 18:15

Lukáš Bozděch     

Čísla jsem napsal slovy, lehce upravil zneškodnění útočníka a přepsal poslední odstavec.

Nerada jezdím v úterý po vystoupení sama domů a stejně to tak vždycky dělám! Lenka si v duchu už dobrou půlhodinku nadávala. Projížděla zrovna nějakým maloměstem, bylo tři čtvrtě na deset a jí se začala klížit víčka. Chce to kafe. Jako na zavolanou se objevila velká svítící cedule supermarketu, co měl ještě patnáct minut otevřeno. Dupla na brzdu a kluzká listopadová vozovka jí málem nedovolila odbočit na parkoviště.

V obchodě procházela s plechovkou ledové kávy v ruce směrem k samoobslužným pokladnám, když se její pozornost stočila k regálu s novinami. Bulvár, hnus. Ještě, aby se tak dočetla o sobě! Ke své hrůze viděla své jméno na první straně. Vzala noviny do ruky a četla palcové titulky: Lenka Liu (26) zatčena při krádeži v obchodě! Co to má znamenat? Zase lži? Zkontrolovala datum na novinách. Ty jsou zítřejší! Rozrušená prošla kolem pokladny a hledala někoho z obsluhy, aby si vyžádala vysvětlení.

„Madam, stůjte, za nákup jste nezaplatila!“ Ozval se prodavačův hlas za jejím zády. Lenka, stále více rozrušená, udělala ještě dalších pár kroků, když ji zastavila těžká ruka na rameni. Patřila policistovi, který si do obchodu přišel koupit svačinu na noční směnu. Uvědomila si, co to znamená a dala se do běhu. To nemůže být pravda, ty noviny přece neznají budoucnost! Doběhla na toalety a zamčela se uvnitř. Podívala se znovu na noviny. Tentokrát titulek hlásal: Šílený střelec zabil 12 lidí v supermarketu! Mezi oběťmi muzikálová zpěvačka Lenka Liu (+26)! V tu chvíli praskla žárovka a ona se ocitla ve tmě.

Lenka si mobilem posvítila na článek a zjistila, že její tělo bylo nalezeno na záchodě. Propadla panice. Jsem tu v pasti, musím se odtud dostat! Pomalu otevřela dveře a slyšela několik hlasů v ostré výměně názorů. Potom výkřiky. Nerozeznala, co přesně říkají, ale jedno slovo slyšela jasně: zbraň. Rozběhla se k východu. Probíhala okolo pokladen, když jí zastoupil cestu muž s pistolí. Lenka zjistila, že v ruce pořád ještě drží plechovku kávy. Rozmáchla se a hodila jí na muže se zbraní. Nečekala, aby se přesvědčila, jestli ho zasáhla a vyběhla z obchodu. Nasedla do auta, nastartovala a vyrazila co nejdál to půjde.

Po chvíli se trochu uklidnila a pohledem sklouzla na noviny, které v tom spěchu pohodila na sedadlo spolujezdce. Titulek tentokrát zněl: Hrdina v uniformě zachránil desítky životů. Přišel si pro svačinu, přitom zneškodnil šíleného střelce. Příliš pozdě se Lenka podívala zpět na silnici. Prudce otočila volantem ve snaze vyhnout se protijedoucímu náklaďáku. Listopadová silnice jí tentokrát už zatočit nedovolila.

Náraz odhodil její auto na zábradlí mostu, které pod náporem několika tun kovu a plastů povolilo a pustilo ho do náruče ledové vody pod ním.

Lenka se s trhnutím probudila. Právě včas, aby se stihla vyhnout protijedoucímu autu a vrátit se do svého pruhu. Před sebou uviděla velkou svítící ceduli supermarketu, co měl ještě patnáct minut otevřeno. Vážně to chce kafe.

01.05.17 21:39

Pavel R.     

Jo, přesně to jsem měl na mysli. Přinejmenším jste mě na konci překvapil a vlastně tím i "vysvětlil" celý příběh. Ať si každý udělá vlastní názor, ale pro mě ta druhá verze funguje líp! :)

02.05.17 12:02

Michal Tiller     

Přišel jsem vložit svou povídku. Ale teď nemůžu. Vaše minipovídka je o několik levelů lepší. Takhle chci umět psát!

Moje je dlouhá, kostrbatá, překombinovaná, a nemá konec. Nevím si s ní rady. Ale ta vaše, ta je od začátku strhující, stupňuje se a konec druhé verze je geniální. Tleskám.

10.05.17 22:04

Pavel R.     

Michale, takhle to nemůžete brát :) psaní není žádná soutěž. Klidně sem tu svoji hoďte a třeba Vám napíše svůj názor i kolega Lukáš.

11.05.17 09:36

Lukáš Bozděch     

Michale, sem s tou povídkou. Moc rádi si ji přečteme. :)

11.05.17 12:11

Michal Tiller     

Dekuju za podporu, vam obema! Kazdopadne jsem rad, ze jsem si dal cas a napsal jsem druhou, uplne jinou verzi. Zjistil jsem, ze si vubec neumim vymyslet, cos byl u scifi trochu orisek. Nasel jsem si asi svuj zpusob. Jdu vlozit svuj druhy vytvor.

14.05.17 12:49

Michal Tiller     

(psano na tabletu, bez diakritiky)

VITR

V hlavě mu hucelo. Vnímal úžasnou chuť lososa, ktereho prave kousal. Byla to vecere s rodinou. Svou rodinu však v tuto chvili nevnímal. Za celych ctyricet let sveho zivota nezjistil, kolik se toho může odehrávat uvnitř. Ale teď, jakoby se narodil znovu a jinak. Teď měl možnosti. A taky rodinu a silný pocit, že si bude muset vybrat.

Tolik let driny, podrizovani se, prizpusobovani se. Veskere jeho kroky ridil implantat. Ridici implantat, tak Guver nazyval hlasy v nasich myslich, ktere ovladaji nase chovani, jednani, proste ridi cely nas zivot. Pokud se neprobudime. Nekdo nas neprobudi.

Diky nahode potkal Guvera. Guver byl jako vitr. Guver ho probudil. Diky Guverovi si Pavel uvedomil sam sebe. A misto premysleni, co by mel, co nemel, proste sel za tim, co chce. Relita je minulost, myslenka tvori a budoucnost jeste neexistuje. Stacilo par dni, nez to Pavel pochopil a udelal, co chtel.

Vzdy snil, jake by to bylo mit hodne penez. Sto milionu by stacilo. A ted je ma. Stacilo... prestat tomu branit.

Pavel vystudoval prava a jako vzorny obcan chtel slouzit spolecnosti. Rozhodne nechtel byt tim dravym bohatym pravnikem. Pavel chtel ziskat uctu. A snad chtel byt oblibeny. Cely svuj dosavadni zivot, celych ctyricet let, nekoho poslouchal. Poslednich patnact let venoval praci v neziskovce. Pomahal ziskavat granty a uskutecnovat prospesne projekty. Lide si ho vazili. Aspon to rikali. Vic z toho nemel. Mel rodinu. Sporadanou zenu, dve dcery, dum a hypoteku. Vsechno bylo ukazkove. Ale byl stastny? Tim si jisty nebyl.

Stesti vnimal jinak. Predstavoval si, ze jednou prijde nekdo, kdo uzna jeho vzorny zivot a odmeni ho. Nahlas by to nikomu nerekl. Cekal, ze uz nebude muset nic delat. Bude jednou pro vzdy uznany a bude zit... tak nejak z podstaty.

Nevedel, jak by se to konkretne mohlo uskutecnit. Kdyz si dovolil se na chvili zasnit, napadalo ho treba necekane dedictvi a k tomu nejake oficialni oceneni, vyznamenani. Jiste, byly to detinske predstavy, trapne, nevyslovitelne. Ale taky neodbytne. Slo tu o rovnovahu. To silne vnitrni volani po odmene, po spravedlnosti.

Pavel od detstvi delal vse, co mu rekli. Cekal odmenu. Aspon pochvalu. Neumel si ani predstavit, ze by udelal neco, co by se jeho nejblizsim nelibilo. V detstvi to bylo docela fajn. Ale pak, v dospelosti, tu najednou nebyl, kdo by ho umel nalezite odmenit. Kdyz o tom premyslel, zrejme ho vyborne pripravili na detstvi, ale na dospelost ne.

A pak z niceho nic prijde Guver, jako vitr, a da mu moznost se odmenit sam. Da mu moc nad rovnovahou. Moc spravedlnosti vuci sobe. Neni to nic tezkeho, neni to ani nic tajneho. Je to tu stale, vsem k dispozici. Vsichni to mame, ale dokud nam o tom nekdo nerekne, nezasveti nas, jsme k tomu slepi. Je to jako mit rychle auto, plnou nadrz, ale nevedet, ze je nase, nevedet, ze od nej mate klicky celou dobu v kapse. Kolik lidi tak prozije cely zivot. Zivot... Pavel se tesil, ze ted bude ochutnavat skutecny Zivot.

Talir byl prazdny. Losos byl famozni. Pavel mel na uctu navic sto milionu. Jak se k nim dostal? Vyhral je. Zaridil si to. Nahoda neexistuje a kdo na ni ceka, ten stravi zivot cekanim. Pavel uz necekal. Pavel ted byl tim, kdo si jde pro vyhru.

V hlave mel jasno o sve praci. Opusti ji. Roky studii i dalsi roky spatne placeneho otroceni a sebevzdelavani muze zahodit. A udela to rad. Muze opustit dum, ktery poridili. Pa hypoteko. Muze opustit pratele, uz je v jine realite.

Ted potrebuje vyresit rodinu. Jsou to blizci lide. Jenze to vse budoval v puvodni realite. Ted by vse delal jinak. Svou zenu ma rad, ale ted by si mohl opravdu vybirat. Sve dcery miluje, ale i jejich vychovu podridil tomu, v cem zil. Jsou to hodne holky. Ve skole prospivaji. Vsem delaji radost. Ve skole, u ucitelek, to maji, jako rodina, dobre. Ma zlost. Tolik toho dopustil. Tolik si toho nechali libit. Tolika lidem se snazil zalibit, nebo si je alespon nerozhazet. Tohle skonci. Tohle uz uvnitr nej skoncilo a je cas to pomalu ukoncovat i navenek.

Vi, co s tim. Sve dcery neopusti, nenecha je v otroctvi. A nemuze opustit jejich matku. Nakonec urcite jsou moznosti, jak si naplnit sve nenaplnene sny, jak dojit ke spokojenosti, stesti a pritom zit s zenou, se kterou toho uz maji tolik spolecneho. Nakonec nemusi vse vyresit hned. Kdyz na to prijde, kdyz treba potka jinou moznost, tedy jinou zenu, tak bude mit prostredky zabezpecit vsechny. Zustava jedina otazka.

Uvedomil si, ze kouka sve zene do oci. Usmala se na nej. Jeji usmev mel rad. Byl vsak vzacny. Eva nemela prilis cas se na nej usmivat. Bylo toho treba tolik udelat, aby mu byla dobrou zenou. Aby udrzovala jejich sporadanou rodinu v neustalem chodu. Nebyl prostor pro chyby, pro chvilkove vypadky. Spolecnost vytvarela v lidech dojem, ze jak jednou snizi svuj vykon, uz se nevrati zpet na svou uroven.

Pavel ted muze sobe i sve rodine doprat uroven, o ktere se jim ani nesnilo. Nebudou pro to muset nic udelat.

Bude to opravdu tak snadne? I o takhle velke penize lze docela snadno prijit. To Pavel vedel. Takze co bude ted vlastne potreba, aby jim penize zajistily stesti. Pavel uz mel plan. O jejich novem bohatstvi neni mozne nikomu rict. I to je duvod zmenit misto. Zaridi si bydleni podle svych predstav. To bude ale chvili trvat. Takze chvili budou jeste muset vydrzet zit, jako ziji ted. A po tu dobu nikomu nesmi rict, ze si zarizuji jinde mnohem lepsi zivot.

Po svych dcerach nemuze chtit, aby udrzely takove tajemstvi, tedy je do toho zatim nemuze zasvetit. Ta velka otazka je, kdy pozve do nove reality, ktera pristala na jeho bankovnim uctu, svou zenu.

Eva zatim uklidila ze stolu. On ji pomohl. Beze slov. V poklidu. Oba meli sve myslenky. Eva nejspis ty kazdodenni. Pavel mel zcela nove a mnohem prijemnejsi. Diky Guverovi byl s novou situaci naprosto v souladu. Nemusel se tim srovnavat. Jeho aktualni realita totiz odpovidala jeho snum, jeho nastaveni. Co ho Guver naucil, bylo sve sny prijmou, prijmout sebe. Pak uz nebylo vyhnuti. Nebyla jina moznost nez najit cestu, jak sve sny uskutecnit. Pavel pochopil, ze nyni je to on, kdo ho musi ohodnotit a odmenit.

A to klicove, Guver mu dal nastroje, jak uskutecnit... cokoli. Tohle je moc. Ne kazdy je vsak na takovou moc pripraven. Guver vsak usoudil, ze Pavel je.

Kdyz se dival na svou zenu, libila se mu predstava, ze svou zenu bude postupne prekvapovat. Snad se na nej nebude zlobit, ze pred ni nejakou dobu tajil jejich nove bohatstvi. Nebude. Bude zazivat prijemna prekvapeni, bude se mit postupne stale lepe. Mozna to pro ni tak bude stravitelnejsi. Je tu hodne prostoru pro kreativitu. Hodne prosoru pro hravost. A hravost je to, co Pavel ve svem zivote postradal. Vse bylo dane, zadny prostor pro chyby.

Chyby. Moznost delat chyby. Moznnost zkouset. Bude ted tento prostor? Je mozne, aby clovek s tolika penezi udelal chybu? Bude stale treba rozlisovat, kde si lze chyby dovolit. Prostor pro chyby bude mit sva omezeni, ale bude mnohem vetsi nez predtim.

Pavel vlezl do postele. Kdyz ulehl na zada, v tele se mu rozlilo blaho. Jeho dech plynul jako reka. Byl soucasti vseho, soucasti vesmiru. Prijaty. Plan s Evou, ze ji bude krucek po krucku prekvapovat, mu delal dobre. I to byl jeho sen. I to bylo ulozeno v jeho bunkach, v jeho dna. Naucil se, ze mame v dna ulzenou zkusenost tisice nasich predku. Zkusenost vitezu. Jeho mysl byla v souladu s vesmirem.

Eva se k nemu pritocila, polozila mu hlavu do podpazi. Vsechno bylo, jak to ma byt. "Jsme na sebe pripraveni" rekl si a zavrel oci "Ja a vesmir, jsme na sebe pripraveni".

14.05.17 12:52

Pavel R.     

Michale, jdeme na to! Tak hned jak jsem se začetl: vyprávíte v poměrně krátkých větách. Může to být v pořádku, pokud je to Váš autorský styl, ale nebojte se občas rozepsat v souvětí. Krátké věty jsou vhodné zejména pro dramatické pasáže, kde chcete, aby text svištěl rychleji. Když teď čtu ale další řádky, vidím, že Vaše vyprávění je na počátku rychlý tok myšlenek, takže to je v pořádku.

Líbí se mi, jak jste napsal takovou poměrně otevřenou a nejasnou expozici, která něco nastíní, a pak jste skočil na ten rozbor Pavlova "nitra" - ta jeho očekávání, touha po uznání. Funguje to dobře - expozice je nejednoznačná, a já jako čtenář chci zjistit, jak všechny ty věci do sebe zapadnou. Pak jste přešel na zajímavý problém, se kterým se jako čtenář identifikuju, neřeší něco podobného jako Pavel skoro každý? Každý chce uznání, každý chce být úspěšný, a každý je z toho časem unavený... Je těžké představit si, že ten závod nikdy neskončí... Celé je to lehce filosofické, čte se to dobře, hlavní postava je přesvědčivá. Líbí se mi i ty poslední věty, které mají svou sílu. Co bych ještě přidal? Povídka by měla mít svou pointu, já jsem až do konce čekal, že se dozvím trochu víc, proč se to vlastně celé stalo. Proč se objevil Guver - proč oslovil právě Pavla a co je Guver zač. Ty implantáty, to bylo myšleno obrazně? Nebo je to skutečnost? Kdyby to byla skutečnost, chce ho nechat své ženě? Přinejmenším by se nad tím mohl zamyslet. Nemusíte na tyto otázky odpovídat doslovně, vůbec ne, k téhle povídce by se to ani nehodilo, ale zkuste to upravit tak, ať mám nakonci "Aha" pocit. Tj. ať dostanu víc odpovědí. Jen můj názor. Jinak se to četlo opravdu dobře :-) Jen příště prosím s diakritikou. Absence háčků a čárek občas zhoršuje orientaci v textu.

14.05.17 14:54

Lukáš Bozděch     

Michale, Vaše povídka se čte velice dobře, rychle a sama. Myšlenkové pochody hlavního hrdiny jsou podobné těm, které občas řeší každý z nás. Obzvláště lákavá je představa mít sto milionů na účtu a přemýšlet, co s nimi. Otevřený konec povídky mi napovídá, že se třeba jedná o prolog nebo první kapitolu Vašeho románu. Celkem si umím představit, že se hlavní hrdina kvůli penězům dostane do spirály plné akčních scén v hi-tech noir městě budoucnosti. Čtenáře láká představa proměny obyčejného člověka, se kterým se můžou ztotožnit, v hrdinu. A Váš příběh takový potenciál má.

14.05.17 19:53

Michal Tiller     

Pavle, děkuju. Váše pohledy a připomínky jsou pro mě velmi cenné!

Vím na čem zapracovat. Váš kurz mi dává hodně. (musím si zjistit, co je to expozice)

Můj dlaždič si pořizuje lepší HW na psaní - je to dilema, aby to bylo malé a přenosné a zároveň se na tom dobře psalo včetně češtiny. Mě se totiž nejlépe píše v přírodě, nebo někde na cestách. Budu to ještě zkoumat.

Každopádně jsem v psaní někde hodně jinde než před pár týdny, kdy jsem netušil, jak do toho.

Lukáši, taky děkuju. Je moc fajn hned vidět, že v tom nejsem sám :)

15.05.17 18:27

Pavel R.     

To mám radost. :) Tak při tom výběru HW ještě nezapomeňte, ať to má opravdu pořádnou výdrž baterie. Ať nesedíte uprostřed přírody s vybitým notebookem :-) Držím palce.

16.05.17 09:44

Magda Kuberová     

Protože bych si velice cenila názoru někoho jiného, než kamarádů a rodiny, také bych sem ráda přihodila část mé povídky. Je to vlastně už poměrně rozpracovaná věc (cca 100 A5 stran), ale já bych vám ukázala jen část. Takovou minikapitolku. Myslím si, že jako žena (a romantická duše) ať se budu snažit jakkoli, vždycky budu psát spíše pro ženy. Ale psaní je moje vášeň od doby, co umím abecedu, tak doufám, že se mi jednou podaří dosáhnout svého.

Zkráceně jedná se o fantasy. Prostředí mého vlastního světa s vlastními názvy a reáliemi. Hlavní postavou je elfka, které padne na břemena těžký úkol a to ochránit svou rasu a pokud možno zabránit válce s lidmi. Pomoc hledá u Měsíčních vlků, což je skupina/kmen elfů, kteří žijí v lese a mají hodně uzavřenou společnost, ale také výjimečné schopnosti. Takže zde je krátká ukázka:

Suri na nic nečekala a objala mě. Nevěděla jsem proč, ale tušila jsem, že naposledy. Illionel zaklepal na dřevěná dvířka a naznačil, že už je čas. Sestra kolem něj vesele prošla a vtiskla mu polibek na tvář. Když jsem kolem něj procházela já, ani nevím proč, ale vyhýbal se mi pohledem. Za chvíli budu sama. Úplně. Na druhou stranu jsem byla zvědavá na život Měsíčních vlků a na úplňkový rituál a navíc se konečně dostanu k šamance. Takže proč jsem byla tak nervózní?

Procházeli jsme úzkými uličkami, které lemovaly zdi porostlé kapradím a břečťanem. Všude kolem byl vzduch prosycen vůní čerstvé hlíny, která mi dodávala energii a odvahu. Z dálky jsem slyšela zvuk bubnů a zpěv.

"Za chvíli to začne. Jdeme na čas. Jsem tak ráda, že si tady se mnou a uvidíš to." Suri měla co dělat, aby se za zvukem oslav nerozeběhla. Má vlastní zvědavost mě nutila také přidat do kroku. Illionel šel za námi. Nijak nespěchal a jeho kroky byly sotva slyšitelné. Nad něčím usilovně přemýšlel a jeho nadšení jsem postrádala. Donutila jsem se zpomalit a snažila se, aby si moje sestra nevšimla, že jsme se jí pomalu začali vzdalovat. Když byla dost daleko otočila jsem se s tázavým pohledem na druha své sestry.

"Děje se něco?" Illionel nevypadal, že by mi chtěl odpovídat, ale když viděl, že jsem se svou otázkou neústupná, lehce si povzdechl.

"Cítím vinu. Nechci, aby sis myslela, že ti chci ukrást to poslední, co ti zbylo. Vím, jaké to je, přijít o rodinu. I když necítím zármutek nad jejich ztrátou, právě díky rituálu, neznamená to, že v hloubi duše nevím, že jsem se něčeho vzdal."

"Nebuď hlupák Illionely, vím, že za to nemůžeš. Ona má svou hlavu a své rozhodnutí dělá zásadně sama. Ale ví Suri přesně, co jí čeká?" Jeho obavy se mi nelíbili. Je to snad nebezpečné?

"Obávám se, že od rituálu čeká víc, než může dostat. Snaží se to skrývat, ale ztráta rodičů jí ničí a má pocit, že zklamala i tebe. Jenže si neuvědomuje, že když se přidá k Měsíčním vlkům, nepřestane cítit. Její obavy a bolest budou v jejím srdci dál. Nemluvě o tom, že jí může rituál změnit." Bylo pochopitelné, že se o svou družku bál. Sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem se neměla alespoň pokusit jí to rozmluvit. Měla jsem si o tom nejdřív něco zjistit, než jí nechat udělat nějakou chybu. Ale na druhou stranu. Copak by mě poslouchala?

"Co tím myslíš, změnit?" Dali jsme se oba do chůze.

"Síla úplňku spočívá v podstatě každého elfa. U Měsíčních vlků je to stejné, dokonce hlubší. Když projdeš úplňkovým rituálem, tvá podstata se znásobí, ale také to může způsobit ztrátu slabších, nebo nevyužívaných schopností."

"A ví Suri, co je její podstata? Ví, o co může přijít? Myslím si, že kdyby ztratila dovednost střelby, zničilo by jí to."

"Suri je přesvědčená, že její podstata je právě lukostřelba. Ale neuvědomuje si, že může přijít o věci, které bere jako samozřejmost, a které jsou její součástí od narození."

"Například?"

"Například svůj živel." Přeběhl mi mráz po zádech. Copak každý elf nemá spojení s jedním živlem? Měsíční vlci mají nejspíš úplně jiný dar schopností, ale než jsem se stačila Illionela na cokoli dalšího zeptat, Suri už se řítila zpátky, chytla Illionela a popoháněla nás k davu elfů. Už nebyl čas něco rozebírat. Bylo rozhodnuto.

Když jsem novu začala vnímat okolní prostředí, nepřestávala jsem obdivovat záhadná místa, která jsem v Arbitrielu navštívila, ale tohle bylo první, na kterém bylo vidět, že do něj s úmyslem zasáhla ruka elfa. Došli jsme k hustě prorostlému palouku mezi vysokými stromy s nepřirozeně širokými kmeny. Měsíční vlci stáli v kruhu kolem malého prostranství a doprovázeli zpěvem a pokřiky hrající bubny. Uprostřed se tyčily čtyři vysoké kůly v postavení ve tvaru kosočtverce. K mému překvapení, byl každý z jiného duhu dřeva, ale všechny měly hladký povrch a pnuly se po nich tenké liány s různě velkými barevnými krystaly. Na jednom byly smaragdové a žlutozelené, na dalším tyrkysové a stříbrné, na jiném rudé a oranžové a na posledním tmavě modré, jako noční nebe a tmavě fialové. Barvy živlů, jak jinak. Ačkoli se zdálo, že někteří Měsíční vlci, co projdou rituálem, přijdou o své schopnosti vládnout živlům, stále si k nim udržovaly patřičný respekt. Mezi kůly byla v zemi vyrytá spirála. Byla vytvořená důsledkem magie, protože se zdálo, že země do sebe uložila její tvar, a i když by si na ni někdo stoupl, nezměnila by ho.

Sestra mě doprovodila k okraji elfy utvořeného kruhu a přátelsky mi stiskla ruku. Pozdrav na rozloučenou. Poté ladnou chůzí přešla přímo na spirálu a posadila se do tureckého sedu. Jen co došla ke svému cíli, zpěv a bubny pomalu ustaly, až je vystřídalo hrobové ticho. Poslední paprsky slunce zbarvily les do oranžova a ptáci pomalu přestávali zpívat. K Suri přešly dvě členky smečky a jemně jí začaly vyplétat peříčka a ozdoby z vlasů. Potom přišla ještě jedna. Na elfku měla tmavší pleť, husté černé vlasy po kolena a celé tělo jí zdobily ornamenty. Vypadaly jako škrábance od drápů. Přistoupila k sestře a začala jí podobné ornamenty kreslit po těle.

"Připravuje se na proměnu a čeká na šamanku. Měsíc pomalu stoupá po nebi, až bude na správném místě, může rituál začít," popisoval mi Illionel šeptem. Atmosféra byla obdivuhodně klidná. Nikdo se nedočkavě neošíval, nikdo si nešpital. Všichni trpělivě čekali na příchod šamanky. Někteří se zavřenýma očima otvíraly ústa a vznášeli své modlitby, i když z nich nevyšla ani hláska, jiní sledovali, jak se pomalu loučí slunce.

Přišlo mi to jako věčnost, ale když měsíc skrz koruny stromů ozářil mou sestru stále sedící na spirále a spolu s ní i dřevěné kůly, oslnila mě krása měsíčního světla odrážející se od barevných krystalů. Všude kolem jiskřila síla živlů. Kolem Suri už nikdo neběhal. Seděla tam sama, oči zavřené a vypadala soustředěně. Elfové se začali rozestupovat když do kruhu vstoupila šamanka. Myslela jsem si, že bude stará, ale byla to krásná a divoce vypadající žena. Byla vysoká a oděná jen v drobných šatech ze spletené trávy a květů. Její účes tvořilo víc peří v barvách duhy než vlasy. Ale čím upoutala na první pohled byly oči. Bělmo téměř jakoby neměla. Její oči tvořila hluboká tma s několika málo drobnými jiskrami. Jakoby v nich byla sama noc plná hvězd. V rukou nesla dřevěnou misku a v ní malou ozdobnou dýku. Když došla až ke středu začal s rituálem.

"Já Ebona, šamanka Měsíčních vlků vás vzývám, přivítejme nový úplněk, nový čas, novou duši a s ní i nastávající novou éru. Nic již nebude jako dřív. To, co krví vzniklo, bude krví zničeno. Dnes, přímo zde u oltáře elementů, přijme měsíc novou dceru a my novou sestru." Postavila se před kůl se smaragdovými krystaly.

"Zde pilíř země započne náš rituál." Klekla si před "pilíř" a dýkou se řízla do zápěstí. Na můj vkus až příliš hluboko. Rána se zalila krví a ta stékala přímo do misky. Suri se celou dobu ani nehnula. Bylo to úchvatné. Když byla miska plná krve, Ebona do ni namočila svou dýku a ryla s ní kruh kolem všech kůlů elementů až se zastavila znovu u živlu země. Tam dýku vrazila až po jílec do hlíny. Přešla k mé sestře a posadila se spolu stále s polo-plnou miskou před ní. Tráva, kterou namočila ve své krvi se začala zbarvovat rudou září přesně po obvodu kruhu a když dorazila až k druhému konci dýky, záře kolem nich vytvořila zeď a pilíře živlů jí zbarvovaly různými odstíny modré, zelené, oranžové a stříbrné. Teprve tehdy Suri otevřela oči a bubny se znovu rozezněly. Začalo se mi dělat mdlo, ale nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat.

"Jak se jmenuješ dcero elfů?" zeptala se šamanka.

"Mé jméno je Suri," řekla sestra a dívala se přitom Eboně do očí. Neuhnula pohledem ani na vteřinu.

"Suri, přijmeš dar od úplňku a přijmeš krev vlků?" Ebona nabídla Suri misku s krví. Ta si ji ochotně vzala do rukou.

"Přijímám." Pomalu zvedla misku a začal pít její obsah. Moje slabost se začala zesilovat, ale držela jsem se zuby nehty na nohou. Když Suri dopila, položila misku před šamanku.

"Volím si život u Měsíčních vlků, volím si smrt v životě mezi elfy." Ebona chytla Suri za ruce a obě společně vzhlédli k měsíci. V tu chvíli začaly šamančiny oči zářit.

"Přijmeš tuto dceru, Prastarý? Najdi její sílu, její podstatu a zbav ji okovů minulosti." Chvíli se nic nedělo, ale potom jakoby měla Ebona vidění. Začala se třást a prsem od krve nakreslila mé sestře na čelo šíp.

"Tvá podstata je neobvyklá a vzácná. Měsíc tě přijal, sestro. Sbohem Suri, dcero elfů a vítej Arrivo "střelkyně", dcero měsíce." Dál jsem jen postřehla, jak se mé sestře začal šíp vpalovat do čela. Bylo to očividně bolestivé, ale Suri, tedy Arriva, nekřičela. Jen tiše přijímala bolest. Moje oči pohltila tma a tělo slabost. Najednou jsem nemohla dýchat.

Moje vědomí upadlo spolu se mnou...

Není to začátek, protože mám v plánu udělat ještě mnoho úprav, a tak jsem vybrala část, se kterou jsem víceméně spokojena. Děkuji za přečtení

14.06.17 20:05

Pavel R.     

Dobrý den, Magdo,

byl jsem pracovně ve Španělsku, kde jsem bohužel neměl vůbec čas, a tak odpovídám o pár dní později. Pojďme tedy na text.

Není snadné ho hodnotit, protože začíná jaksi odprostředka ( což je způsobeno tím, že jde o výňatek z delšího útvaru). Na začátku tedy nevím, kde jsem a zasypou mě jména (Suri je mimochodem pěkné jméno).

Pokračuje popis situace: v souvětí - "Nad něčím usilovně přemýšlel a jeho nadšení jsem postrádala" - si obě části protiřečí - buď je někdo zamyšlený, nebo nadšený, ale zamyšleně nadšeného si moc neumím představit. Možná je to můj nedostatek představivosti. ;) Nebudu Vám opravovat gramatiku, skoro každý někdy chybuje, ale mrkněte se na i/y (shoda podmětu s přísudkem) a ji/jí a tyhle věci.

Přímo k textu - beru to tak, že píšete high fantasy o elfech, která je poměrně naivní (nebo tak zatím alespoň působí), barevná, zasněná, máte pravdu v tom, že atraktivní hlavně pro dívky a ženy třeba od dvanácti do x let. Takhle to na mě z toho kousku alespoň působí. Vybraná pasáž je hodně popisná, hlavní hrdinka sama není velkým aktérem, spíš pozorovatelem. Je tedy těžké hodnotit, jak by vypadala nějaká akčnější část textu (nemyslím teď jen boj). Je hodně způsobů jak třeba ten rituál s pitím krve popsat. Jako čtenáře by mě zajímalo, zejména jak to prožívá sama Suri. Je na ní vidět odpor? Musí na to přece nějak reagovat. Váhá třeba na poslední chvíli, jestli se rozhodla správně? Co ta šamanka? Nechcete přidat podezření, že je to vlastně rozporuplná/temná postava? Ten text by mě měl v tomhle místě asi mrazit - nedělá Suri chybu?

Alespoň tyhle věci bych si tam představoval já, musíte však zvážit, jestli je můj názor relevantní, protože já tento žánr sám nepíšu ani nečtu, takže bych Vám tam chtěl nacpat tu temnotu, rozporuplnost, aby mě to víc bavilo. Třeba to tam nepatří, to fakt nedokážu posoudit. ;) Zkuste se mrknout třeba na tohle - podle mě nejdramatičtější pasáž Vašeho textu:

"Suri, přijmeš dar od úplňku a přijmeš krev vlků?" Ebona nabídla Suri misku s krví. Ta si ji ochotně vzala do rukou.

"Přijímám." Pomalu zvedla misku a začal pít její obsah. Moje slabost se začala zesilovat, ale držela jsem se zuby nehty na nohou. Když Suri dopila, položila misku před šamanku.

Já bych to napsal třeba takhle, aby bylo vidět, že ti Měsíční vlci jsou fakt temní (pokud to tak je)...

"Ty, která se plazíš po kolenou, zatímco se vlci míhají tmou..." Suri zakolísala. S hlasem šamanky se něco dělo. Syčel a skřehotal, studil jako čepel obsidiánového nože ponořeného v ráně.

"...ty, která mluvíš hlasitými a neobratným jazykem, nehodná dorozumění beze slov. Ty, která jsi prašivým samotářem toužícím stát se členem smečky..."

Suri se propadala do jejích černých očí bez zornic. Přitahovaly ji k sobě a do sebe, temnota do ní pronikala jako hadí jed, a najednou Suri zjistila, že se nedokáže nadechnout. Zachvátila ji panika. Padala do černé studně, stále hloub. A hloub. Ani si neuvědomila, že zapomněla naslouchat a najednou bylo ticho.

Ticho.

A v něm jediný předmět, na který dokázala zaostřit, kamenná miska před její tváří. Plná krve.

"Přijmeš dar úplňku a přijmeš krev vlků?" řekla Ebona.

....atd.

Chraň bůh, abych vám to přepisoval. :) Berte to spíš jen jako příklad, jak se dá pracovat s tím, co prožívají postavy a jak můžete dostat drama i do popisu. Držte se a pište. Pavel

17.06.17 22:18

Magda Kuberová     

Dobrý den,

Děkuji za reakci. O gramatice není třeba mluvit. Snažím se, ale při psaní bohužel občas něco přehlédnu, alespoň doufám, že jen občas. :)

Moc děkuji za ukázku. Popravdě mi trochu dělá problém dostat do příběhu pohled jiných postav aniž bych vyšla z ich-formy, nějak si s tím nedokážu poradit. Bojím se, aby to nevypadalo, že hlavní hrdinka vidí všem do hlavy.

Abych osvětlila situaci. Co se Měsíčních vlků týká. Vůbec mě nenapadlo udělat z šamanky někoho ne zcela kladného, protože jsem ji brala jako takovou vyšší bytost, moudřejší, vznešenou. Ale možná by ani tato varianta nebyla na škodu. V příběhu o pár kapitol dřív, hrdinka přijde o většinu rodiny a vesnice shoří. Takže tábor Měsíčních vlků jsem brala jako místo bezpečí a úkrytu před okolním světem.

Možná je chyba, že jsem vám ukázala až novější část textu. Můj problém je, že se s povídkou '' pářu'' možná už dva roky. A měla jsem poměrně dlouhou odmlku (těhotenství, atd.) a teď mi přijde, že píšu i trochu jinak než dřív a vzhledem k tomu, že dříve jsem psala intuitivně a teprve před půl rokem jsem si udělala nějakou pořádnou kostru příběhu, přišli nové nápady a vidím hodně nedostatků.

Zjistila jsem, že je velká chyba dělat si dlouhé odmlky v psaní. :D Ale je mi líto v tom příběhu nepokračovat, když v něm jsou už hodiny práce.

Ještě jednou děkuji za názor byl moc přínosný. :)

18.06.17 08:00

Lenka Babicová     

Zdravím, i já přidávám svou "krátkou" povídku a jsem otevřená kritice, podnětům, nápadům, radám :-) děkuji

NEJTEMNĚJŠÍ TAJEMSTVÍ

Všem novinářům a lidem v této zemi,

Nikdy jsem neměla problémy s lidmi, spíše naopak. Už jako dítě jsem si dokázala hrát se všemi dětmi z okolí, s malými, velkými, chytrými i hloupými. Ve škole jsem byla u všech oblíbená a měla spoustu kamarádů. Nevím, čím to mohlo být, jestli mým charisma a vzhledem, či tím, že umím zpívat. Teď si asi myslíte, že jsem sebestředná a nafoukaná. Ale vážně, věřte mi, zpívat umím fakt dobře. Až tak dobře, že si mě na školní besídce vyhlédl táta mého spolužáka, známý divadelní režisér, a ihned mi nabídl angažmá v muzikálu Tisíc a jedna noc. Podle něj je můj zpěv jako jemné pohlazení letního vánku. Já vím, trochu přehání, ale jen díky němu vděčím za to, kam až jsem se dopracovala.

Od prvního muzikálu uběhlo již 7 let a já nevěděla, kam dřív skočit. Nabídky na další a další muzikály se jen hrnuly a já chtěla vyhovět všem. Jsem přeci slavná a oblíbená muzikálová zpěvačka. Tedy… Aspoň jsem byla slavná a oblíbená muzikálová zpěvačka. Až do jednoho osudného večera, který změnil můj život v noční můru.

Stejně jako každý rok, i ten loňský, jsem jela se svojí Toyotou Prius k mámě na sever Čech do malé vesničky blízko hranic. Už co si pamatuji, máme spolu takovou dohodu, na níž se nic nezměnilo ani poté, co jsem se odstěhovala do Prahy. Vždy čtvrtého února musím přijet k ní a strávit s ní celý den. V tento den, jen před dvaceti lety, totiž zemřel můj táta. Mí rodiče se prý velmi milovali, on z bohaté farmářské rodiny, ona z chudých a nuzných poměrů. Tátova rodina jejich lásce nejprve příliš nefandila, a tak se přestěhovali z Moravy na opačný konec republiky. To je však úplně jiný příběh, než ten, s kterým se Vám musím svěřit. Možná se ptáte “Proč nám? Má nás to vůbec zajímat, každý má své starosti a osobní problémy, tak proč nás s tím otravuješ?“ Jo, to chápu, asi bych si říkala to samé, být na Vašem místě. Věřte mi ale, tento svůj příběh jsem se snažila sdělit kompetentnějším osobám, jenže nikdo z doktorů mi neuvěřil a jediné co mi doporučili je, abych si podala žádost o umístění v některé z našich léčeben. Pro ně jsem prostě jen šílená. Ironií je, že někdy jim i sama věřím, šílené to bezesporu je. Možná mi však někdo z Vás uvěří.

Při poslední únorové návštěvě jsem se vracela už poměrně pozdě, den se neúprosně měnil v noc, a ač se kužele světel hrdě rvaly s hutnou šlehačkou mlhy, po chvíli jízdy jsem viděla tak metr před auto. „Sakra, co to děláš. Jsi tak nezodpovědná, Lenko“ říkala jsem si, „večer hraješ, ale od mámy vyrazíš pozdě. A teď ti fakt nepomáhá ani ta pitomá mlha, ještě srazíš nějaké zvíře.“ Jenže čas na mě tlačil a cosi ve mně řvalo „jeď, přidej, je tu devadesátka a ty jedeš šedesát, to dáš“. Začala jsem lehce přidávat, šedesát pět, sedmdesát, osmdesát, ručička tachometru už už lízala devadesátku, když v tom přišla rána, auto se zhouplo, nejprve přední část, a pak zadní a já si pomyslela „Bože, tys to fakt udělala, to zvíře jsi fakt srazila“. Myšlenky lítaly jedna přes druhou, mám ujet, nemám ujet? Zastavila jsem, oči vytřeštěné, pusu dokořán, z hrdla se mi dral jeden nelidský a dlouhý jekot. „Uklidni se, zavři hubu a přemýšlej. Musíš se vrátit a zjistit, zda to zvíře žije, případně zavolat policii.“ Vystoupila jsem a šla za auto, kvůli té mlze jsem však neviděla zhola nic. Ušla jsem asi tak ještě deset, možná patnáct metrů, než jsem do toho narazila. Pokusila jsem se rozvířit mlhu, jenže jak jsem zběsile máchala, toho zvířete jsem se dotkla. Bylo měkké, chlupaté, mokré, ale hlavně…Oblečené. BOŽE, JÁ NESRAZILA ZVÍŘE, JÁ SRAZILA ČLOVĚKA!!! V hlavě mi začalo ječet, ruce mám od krve, nejde to dolů, co budu dělat? Ve své hrůzné panice jsem si ani neuvědomila, že ten jekot není jen v mé hlavě, ale že se k nám z lesa hrne skupina kdoví koho. Hrnuli se jeden přes druhého, řvali, plakali, strhávali oblečení a přikládali k ranám toho nebožtíka a někdo zavolal záchranku. Zbytek večera si pamatuji už jen matně, nicméně nehoda se dostala až k soudu.

Soud zasedal osm a dvacátého května. Ten den byl opravdu krásný, slunce svítilo a bylo příjemných pět a dvacet. Po vyslechnutí znaleckých posudků, které hovořili více méně v můj prospěch a označovali můj skutek, jako nehodu, se soud usnesl. Podmíněné odsouzení na jeden rok s přihlédnutím k tomu, že jsem se nikdy nedopustila jiného trestného činu a také k tomu, že ten, koho jsem zabila (mimochodem, jmenoval se Evžen a patřil do rodiny kočovných cikánů, kteří putovali po Evropě z místa na místo se svými karavany a náručí zábavy a radosti), na silnici ležel silně opilý dávno před tím, než jsem ho přejela a také k tomu, že jsem jej nemohla vidět přes tu hustou mlhu.

Od soudu jsem odcházela šťastná, ale i zlomená. Byla jsem ráda, že mě neposlali do vězení, ale pocit viny jsem stejně měla, vždyť jsem zabila člověka. Bohužel rodina Evžena vše viděla trochu jinak a dovolávala se spravedlnosti. Když jsem vycházela, čekali na mne před budovou, pokřikovali, že jsem vražedkyně, zrůda a jiné nadávky v cikánském jazyce a strkali do mne. Bránila jsem se a snažila jim vysvětlit, že jsem za to nemohla, že to byla jen nešťastná náhoda, ale neposlouchali. Nedivím se jim, být to můj bratr, syn, přítel, asi bych také neposlouchala. Při jednom z mých pokusů o omluvu mne najednou kdosi chytil za ruku a držel ji v sevření. Podívala jsem se na ni, byla krásná. V dlouhých havraních vlasech se jí odrážel sluneční svit jako hvězdy na noční obloze, oči hluboké a černé, plné rty, nad nimiž se jí vlevo značilo znaménko krásy, plná ňadra a štíhlý pas. Ač musela mít opravdu kouzelný úsměv, neusmívala se. Hleděla na mne nenávistně a pohrdavě a vyslovila to, co by mne nikdy nenapadlo, že mi způsobí ze života noční můru. „Zabila jsi mého snoubence. Ač občas pil, byl laskavý a hodný a já jsem ho velmi milovala. A protože jsem já musela vidět smrt milovaného, i ty budeš muset přihlížet tomu, jak tvoji milovaní umírají.“ Hned, jak svou kletbu dořekla, plivla na mě a pustila mou ruku.

Po rozsudku a incidentu před soudem uběhlo pár týdnů, angažmá v divadle se tenčila a novináři se na můj případ vrhli jako supi na mršinu. Má popularita začala pomalu ale jistě upadat a mým úkrytem před okolním světem se stal můj malý útulný byt. Pocit viny mě však sžíral zevnitř jako rakovina, upadala jsem do větších a větších depresí, až jsem začala pomýšlet na sebevraždu. Vždyť komu bych, kromě mé mámy, chyběla? Přátelé z divadla se mnou přerušili kontakt, hateři na internetu si mlsali nad články o mém úpadku a rodina zabitého Evžena by alespoň pocítila zadostiučinění.

První pokus o sebevraždu si pamatuji tak jasně, jako by to bylo včera. Byl konec srpna a venku panovalo počasí, jako by příroda věděla, co se chystám udělat. Mým cílem bylo, aby mne to hlavně nebolelo. Musím spolykat hromadu prášků a zapít alkoholem. Sehnala jsem si prášky na spaní, všechny pilule zapila vodkou a šla si lehnout do postele. Po chvilce jsem pocítila náhlý nával únavy, oči přestali vnímat svět kolem sebe, usnula jsem. Zdál se mi krásný sen, plný duhy, květin, slunce a barevných jednorožců. Spala jsem dva dny a pak se probudila uvolněná, jako snad nikdy předtím.

Absolutně jsem nechápala, co se vlastně stalo, že můj pokus nevyšel. Nakonec jsem si nalhala, že jen moje tělo je schopné takovou nálož vstřebat (jak ironické). Dny plynuly a já si začala vyhledávat informace o dalších možnostech sebevraždy. Člověk by ani nevěřil, jaké způsoby lze vymyslet, podřezání (další ze způsobů, který jsem zvolila) je jen slabý odvar. Napustila jsem si horkou vanu plnou pěny vonící po skořici a vlezla si do ní. Nezaujatý divák by si mohl myslet, že chci jen relaxovat a uvolnit se. Mým koupelovým partnerem však byla břitva a naše společná lázeň se brzy měla proměnit v krvavou. Přiložila jsem si břitvu k levému zápěstí a vší silou jsem přeťala žílu. Krev se začala nejistě drát z rány, až to skoro vypadalo, že jsem se jen škrábla, bolest vystřelující až k rameni však byla otupující. Pokusila jsem se vzít břitvu do ochablé ruky, abych své dílo dokončila se vší parádou. Můj pokus však nevyšel, než jsem stihla se vůbec pokusit o podříznutí pravého zápěstí, omdlela jsem a ošklivě se uhodila do hlavy. Vím to, protože jsem druhý den ráno po probuzení v chladné červené vodě měla bouli na hlavě velkou jako křepelčí vejce. Rána po říznutí byla zacelená a já stále na živu.

Po třetím (vyskočila jsem z okna z 15 metrů), čtvrtém (oběšení na klice) a pátém pokusu (vpíchnutí vzduchu do žíly) jsem se rozhodla pro radikálnější řešení – skočím pod vlak. Ano, při představě, že mě smete vlak a části mého těla budou sbírat všude po okolí, se mi zvedal žaludek. Jinak už to ale nešlo. Počkala jsem si na rychlík vyjíždějící v šest patnáct z Ústí do Prahy. Byl první jarní den, vše krásně kvetlo, ptáci cvrlikali, pomyslela jsem si, že je dnes opravdu krásný den na odchod. Usadila jsem se na koleje a čekala. Ve chvíli, kdy se vlak již blížil se zběsilým houkáním, postavila jsem se, zavřela oči a čekala na svůj, snad již poslední konec. Za pár vteřin jsem ucítila otupující bolest vystřelující po celém mém těle. Cítila jsem, jak se mi utrhla ruka, rozdrtily kosti a praskla mi lebka. Pak už nevím nic, jen jsem na okamžik ucítila pach vlastní krve.

Střelím se do hlavy. Už je mi to jedno, ať klidně uklízejí krev a kusy mozku do aleluja, hlavně už chci umřít. Teď už mě tu stejně nic nedrží, moje milovaná máma před dvěma dny podlehla rakovině prsu. Jak ta havraní žena řekla, tak se stalo. Viděla jsem umírat své nejbližší. Tak snad už se i já můžu zabít, nebo ne? Byla jsem u doktora a svěřila mu své nejtemnější tajemství. A víte co? Prý fantazíruju, je to jeden z příznaků hluboké deprese, předepsal mi další prášky a doporučil léčbu na klinice. Já ale nejsem blázen.

Asi před šesti lety jsem chvíli chodila s jedním klukem – vojákem. Potkala jsem ho v baru v Praze a okamžitě se zamilovala. Vypadal jako mladší bratr Brada Pitta, opravdu krasavec. Jenže byl šíleně zapálený do svojí práce a ob den chodil na střelnici. Nejdřív mi to imponovalo, umíte si to představit, chlap, co mě ochrání. Jenže postupem času mi začalo vadit, že se mnou netráví tolik volných chvil, kolik bych si představovala. Možná proto, anebo možná pro něco jiného, mě začal brát s sebou učit se střílet. Ale jo, docela mi to šlo, občas jsem i střed trefila a líbila se mi představa, jak jediným pohybem prstu spustím mechanismus událostí. Kulka se vydere z hlavně, letí vstříc osudu ničitele a na konci své cesty ponechá v papírovém mužíkovi dírečku, jako důkaz své přítomnosti. Můj Brad si mého nadšení samozřejmě všiml a k narozeninám mi pořídil mou osobní Beretku. Jako žena si však přestavuji trochu jiný dárek, než bouchačku pro něžná pohlaví a tak jsme se rozešli.

Od té doby jsem nestřílela, ale co může být těžkého na prostřelení hlavy? Vlezla jsem si tedy do postele a vrazila si hlaveň do pusy…. Rozbrečela jsem se… Tři – dva – jedna a stiskla. Kulka se zaryla do patra se stejnou lehkostí jako do papíru, prošmejdila vnitřek mé hlavy a cestu ven si našla zátylkem. Omdlela jsem...

Druhý den ráno, jsem se vzbudila s příšernou bolestí hlavy, horní patro mě pálilo a v puse jsem cítila spáleninu, na zátylku jsem nahmatala jen malou jizvičku. A kulka? Ta si našla svůj cíl ve zdi. Musím k jinému doktorovi, někdo mi přeci musí věřit, že jsem nesmrtelná a všechny mé pokusy o sebevraždu jsou neúspěšné. A pokud mi ani on nebude věřit, prostě před ním vyskočím z okna.

Našla jsem si doktora Líbala. Jeho ordinace sídlí v pátém patře City Tower. Na schůzku v devět ráno jsem dorazila o půl hodiny dříve. Čekárna byla příjemná, světlá a na zdech visely krásné obrazy krajinek. Slečna recepční mne usadila, nabídla mi kávu a oznámila panu doktorovi můj příchod. V duchu jsem si přehrávala, jak začnu vyprávět svůj příběh. Mám začít od začátku, či přejít rovnou k věci? Asi za dvacet minut mne již přišel přivítat doktor Líbal a já stále nebyla rozhodnutá, co mu vlastně řeknu.

Nakonec jsem mu řekla vše. O mém dětství, smrti otce, vzrůstající kariéře a také strmém pádu, o nehodě, kletbě i mých pokusech o sebevraždu. Jenže mi nevěřil, vypsal mi poukaz na pobyt v léčebně a doporučil zápis co nejdříve. Odcházela jsem s brekem a zlomená. Celý den jsem se procházela po parku a nevěděla, co si počnu. Sváděla jsem vnitřní boj, v duchu si zapisovala pozitiva a negativa a pak mi to docvaklo. Zapíšu se a za pár týdnů spáchám sebevraždu přímo za zdmi sanatoria. A až uvidí, že mi nic není, tak mi uvěří. Geniální nápad!

A tak tu teď sedím, ve svém příjemném, pohodlném, avšak pro mě cizím pokoji a sepisuji tuto zpověď. Jistě jste si všimli, že píši rukou a inkoustovým perem. Svůj laptop mám, ale tento způsob sdělení mi přijde osobitější a zkuste hádat, co bude tentokrát mou sebevražednou zbraní? Přesně tak, uhodli jste :-). Těmito posledními větami zakončuji svou zpověď. Alespoň pro tentokrát, třeba, až si přečtete tyto řádky, budete chtít se mnou promluvit. Tomu se samozřejmě nebráním, tady je velmi málo lidí, s kterými se dá hovořit, valná většina obyvatelstva jsou totiž naprostí blázni, já ale ne.

28. června 2017, Lenka Liu (28 let)

POZNÁMKA OŠETŘUJÍCÍHO LÉKAŘE:

Pacientka L.L. ročník devatenáct set osmdesát devět byla umístěna v sanatoriu Sv. Bartoloměje od února devatenáct set devadesát šest, diagnóza – paranoidní schizofrenie. Toto onemocnění se začalo projevovat s vysokými ataky ihned po úmrtí otce pacientky. Nejčastějšími projevy byly halucinace, sebepoškozování. V posledních několika letech se stav pacientky výrazně zlepšil, byly jí umožněny návštěvy matky v místě jejího bydliště, pokoj pacientky byl dovybaven některými doplňky, kterými by si dříve mohla ublížit (vázy, obrazy, televizor, laptop, psací potřeby ad.). Vše, co ve svém dopise pacientka uvádí, se nikdy nestalo. Pacientka nikdy nebyla zpěvačkou, nevlastní ani řidičský průkaz, natož zbraň. Ještě téhož dne, tj. dvacátého osmého června se pokusila spáchat sebevraždu tím, že si vrazila inkoustové pero hluboko do pravého oka, čímž si způsobila trvalé poškození. Veškeré doplňky jí byly opět odebrány a se souhlasem matky jí byla opět zvýšena dávka léků.

20.10.17 13:35

Pavel R.     

Dobrý den, Lenko,

děkuji za povídku. Hned jsem na ni vlétnul, abych Vám dal zpětnou vazbu. Berte ji opět jako subjektivní názor pisálka, můžu se samozřejmě plést. :)

V čem se ale určitě nepletu: strukturování textu do odstavců - formátování - je to jen formální věc, ale může výrazně pomoci čtenáři s orientací v textu. Pokaždé, když dokončíte myšlenku, nebo třeba i po promluvě jednotlivých postav a nebo i tehdy, když už je ten blok textu příliš dlouhý, zmáčkněte enter. Text obsahující odstavce je vzdušnější a lépe se čte (tady ale může být na chybě i nedokonalé formátování naší diskuze).

Pár drobností - čísla v textu vypisujte skoro vždy textem (pokud nejde třeba o letopočet), dejte si pozor na občasné opakování slov, nějaké ty chyby neřeším, to se přihodí, nejvíc asi v interpunkci, aspoň máte co konkrétního zlepšovat. Tohle všechno ale byly jen formální věci, pojďme na text.

V povídce v podstatě líčíte psychologii jedné ženy, která zažila děsivou příhodu a odnesla si z ní ještě děsivější následky (které přisuzuje kletbě). Pointou je, že se většina z toho nestala a že je žena schizofrenik.

Když jsem četl text, udělal jsem si při tom, když Lenka popisovala své dětství a otce a uprostřed s tím přestala, nějakou takovouhle poznámku: Proč to tam vůbec je, pokud to nijak v dalším příběhu nehraje roli? - jak jsem zjistil později, tak to tam roli hraje, takže je to v pořádku, ale... ještě se k tomu vrátím.

Když postava mluvila sama k sobě, dělá to ve druhém pádu a značně podivně, ten druhý pád mi tam moc nesedí, napsal bych tu promluvu spíš v prvním, ale to může být i subjektivní, ok. Ale rozsah a obsah toho vnitřního monologu mi přišel přestřelený. Já uvažuju mužsky a úsporně (např. Co jsem to udělal...), nevím, ženy se třeba vnitřně plísní v souvětích a říkají si "...jsi tak nezodpovědná, Lenko." ;)

Přišlo mi, že trochu zmateně je popsané to sražení, hrne se tam skupina kdovíkoho a víc nic? Jako čtenář to považuju za důležitou informaci, jsem jako na trní a Vy mi to v tu chvíli neřeknete a já to musím zpětně konstruovat až z dalšího textu (což samozřejmě šlo)...

Pak ještě tohle: "...byla krásná. V dlouhých havraních vlasech se jí odrážel sluneční svit jako hvězdy na noční obloze, oči hluboké a černé, plné rty, nad nimiž se jí vlevo značilo znaménko krásy, plná ňadra a štíhlý pas." ---- tenhle popis je plný klišé. Nebojte se vymýšlet si vlastní přirovnání, věřím, že to zvládnete a své čtenáře tím ohromíte. Stejně tak působí i kletba té cikánky, obsah je v pořádku, jen bych použil jiná a ne tak melodramatická slova.

Pointa - oceňuju snahu o pointu, fakt. Spousta začínajících spisovatelů si s ní neví příliš rady. Tohle pointa je. Takže mi říkáte... přečetl sis příběh o imaginárních démonech Lenky Liu, která nakonec proměnila své děsivé představy v čin. Ok. Není to málo. Není to moc. Víte, co by z toho mohlo udělat velký příběh, kdy jako čtenář dostanu takový "aha!" moment? Kdybyste tak dobře nastínila tu situaci s otcem, když na něj vzpomíná, aby bylo její totální zhroucení pochopitelné. Tam by byl potenciál z toho dostat víc. Určitě bych zvýšil popis její úzkosti před první sebevraždou, je to takové lážo plážo, necítím se dobře, jde to se mnou z kopce a BUM! sebevražda (byť imaginární).

Zvlášť v některých místech se mi to líbilo. Myslím, že potřebujete psát, abyste získala jistotu ve vyprávění a zbavila se těch klišé. Nebojte se být sama sebou a psát podle sebe. Jste na dobré cestě. V nejhorším budou ta přirovnání neobratná... no a co :-)

20.10.17 21:29

Lenka Babicová     

Dobrý den, Pavle,

moc děkuji za podněty a rady, ráda se z nich poučím :-) Co se týká formátování (odstavců), tak zde je stejné, jako v mé verzi. Chybu tedy vidím spíše u sebe, ne zde. Upravím. Vím, že hlavně s interpunkcí mám problémy. S tím musím něco udělat, ano.

Povídku jsem se snažila sepsat spíše kratší, i když jsem v hlavě měla více myšlenek. Právě, co se týká vztahu hlavní postavy a jejího otce. Také vnitřní stav hlavní postavy zkusím více rozpracovat.

Možná s těmi "klišé" budu mít asi více problém :-) já vždy, když chci něco popsat, tak si vzpomenu na něco, co už někdo někdy řekl, napsal.. ale máte pravdu :-)

Když jsme si měli (v úkolu od Vás) volit ta čísla, tak jsem vnitřně doufala v horor :-) Jsem velký milovník hororů a severských kriminálek. Já osobně mám téměř třicet knih od Stephena Kinga a další na cestě.

Ještě jednou moc děkuji za Vaše rady, vezmu si je k srdci a zapracuji je do povídky. Hezký den

21.10.17 14:29
LearnTubeO nás
0
Přihlášení
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Napište nám
Napište nám
Facebook